Anotace  |  Koupit  |  O čem to je  |  Ukázka

Anotace

Petr sedí holým zadkem v heřmánkovém čaji a sní o divokém sexu. Marek plánuje sebevraždu. Adam chce svatbu a možná i dítě.

Průměrný český muž se dožívá sedmdesáti šesti let, což znamená, že jste li muž a je li vám čtyřicet, nacházíte se ve druhé polovině svého života. V té horší polovině. Dostavuje se úzkost z toho, kolik vám zbývá času, kým jste se stali a kým už nikdy nebudete. Šance na změnu vám připadají mizivé a začínáte si uvědomovat konečnost svého života. A pokud máte navíc pocit, že jste v té první půlce něco zanedbali, nestihli nebo si ji dostatečně neužili, přichází právě teď poslední možnost to napravit.

Tři kamarádi a bývalí spolužáci se chystají na víkendovou pařbu v Londýně, kterou chtějí oslavit své čtyřicátiny. Chlast, sex, jídlo, fotbal a kecy o všem i o ničem. To všechno proto, aby zahnali společný neklid z toho, že v jejich životech nadešel čas bilancovat. Během nadcházejícího víkendu se však změní víc než jen jejich věk.


O čem to je

Je to román o mužích v nejlepších/nejhorších letech. O tom, jací my muži jsme. Zpupní, sebestřední, sexističtí, lační. Směšní. A taky dost zranitelní. Je to příručka, jak s muži v krizi středního věku zacházet, je to popis toho, jaké to je s nimi anebo bez nich žít.


Ukázka z knihy

Odešel do koupelny a zamkl se tam, jako když jde na velkou. Podíval se na sebe do zrcadla a znovu se dlouze nadechl. Opakovaně. Viděl, jak se mu hruď pomalu a zřetelně zvedá. Vyhrnul si košili až ke krku a najednou to uviděl. Dvě načervenalé čáry. Dvě lajny, dvě dlouhé zhmožděné vrásky vytlačené do kůže jeho torza. To asi to věčný sezení a hrbení se: nad papíry v práci, nad novinami v metru, nad počítačem doma. Jedna čára pod jeho lehce povadlými prsními svaly, druhá těsně nad tmavým ochlupením jeho podbřišku. A mezi nimi, mezi nimi břicho. Bílé, nepravidelně porostlé černými chlupy a nafouklé. Vystupující z jeho těla. Nebylo nějak obscénně velké, ale bylo tam: vyklenuté. A hlavně vypadalo, že je celé v pomalém, ale přesto zřetelném pohybu. Jakoby ve vývoji, v růstu. Dnes jen vypouklé břicho, zítra zakulacený balon. Měch. Ach bože. Promnul si ty dvě rýhy, dva šrámy na svém odešlém mládí a zdraví, které tedy ode dneška zřetelně vytyčují, kde jeho vzdutý břich začíná a končí. Čáry nezmizely. Znovu se zhluboka nadechl. Zadržel dech a snažil se do sebe břicho vtáhnout. To se nejen nezatáhlo, ale ani se nepohnulo. Když pak dlouze, poraženecky vydechl, jako by se jeho pupek naopak ještě zvětšil. Povzdechl si a spustil košili zase dolů. Lem košile mu nespadl až k bokům, ale zastavil se právě v nejširším bodě jeho bubnu.
„Tak, a je to tady, jsem pupkáč,“ řekl si polohlasem pro sebe, stáhl si košili až dolů, spláchl a vyšel z koupelny. Den, kdy si uvědomil, že mu narostlo břicho.

***
„A co fejs, ten taky nemá?“
„Co?“
„Tvuj táta. Má fejs?“
„Ty vole, lásečko, co furt máš s tim mym fotrem?“
„No jsi říkal, že je na víkend v Londýně, tak jsem chtěla vidět nějaký jeho fotky. Já v Londýně nikdy nebyla.“

Na jednu stranu si miss Es stěžuje, že kdykoli k nám přijde, tak na ni můj otcoň civí jako pervert, ale zároveň mi připadá, že je jím posedlá. To je furt: a co tvůj fotřík, jak se má, co dělá, ještě s tvojí mámou spí a nemohl by mi sehnat novej iPhone? Sakra, aby to nakonec nebyl Freud case, to kdyby moje milá roštěnka, zatímco ji mladej Hájek smurfuje, myslela na Hájka starýho.

Hájek senior ― můj fotr. S ním je to těžký. Kapitola sama pro sebe. Jako mám ho celkem rád, ale nějakých velkých slov, že si ho vážím nebo že je example a tak, se musím bohužel zdržet. Vlastně je mi ho trochu líto. Zamlada asi bejval cool, to jo, teda jestli jako zpátky v čase v devadesátkách minulýho storočia vůbec něco takovýho existovalo. Ale pokud mám podtrhnout a sečíst jeho současnej život, tak to určitě žádná extravaganza není. Arbajt nuda, zkejsnul v díře, kde se narodil, skoro žádní kámoši, její veličenstvo manželka mu chladne, vlastní stáří na krku. Baví ho technika a matika a podobný nudný věci, ale ne až zas tak moc, aby ho to činilo zajímavým. Onánung nad fotkama z netu je asi vrchol jeho dní. Vím, že vnímá svoje potomstvo, tedy mě a rozmarnou lady Patriku, jako to pozitivní světlo ve svým životě, jako něco, co se mu v životě fakt povedlo, tak se mu to snažím nekazit, nekomplikovat a být s ním zadobře. Žádný konflikty, mírnej respekt a vzájemná tolerance. Navíc mám každej půlrok novej smartphone, takže asi tak.

„No jestli opravdu chceš vidět fotrovo fotky a taky to, co ho opravdu zajímá, tak počkej tady. Já něco přinesu. To bude lolec!“

***
Milý Petře, milý Adame, moji milí kamarádi!
Připravte se, za několik málo vteřin si v tomhle dopise přečtete větu, tu patetickou, zprofanovanou větu, kterou jste už stoprocentně někdy zaslechli, ale nikdy by vás nenapadlo, že se s ní setkáte takhle přímo, že bude takhle surově zasazena do vašich reálných životů. Ta věta zní:
Pokud čtete tenhle dopis, znamená to, že už jsem po smrti.

Klidně si teď dejte pauzu ve čtení, chvilečku na rozdejchání šoku, já to pochopím a počkám.

***

Další ukázka zde: http://www.h7o.cz/vikend-v-londyne/