– Tak znovu. Od toho, jak jste se potkali.

– První, co jsem z něj viděl, byly jeho oči. Na dvě tři vteřiny jsem viděl jenom dvě bílý světýlka sebevědomě plující po temný ulici. Až pak se z tmy noci vynořil i zbytek jeho postavy.

– Bez těch básnických příkras! Kde jste se potkali?

– Setkali jsme se včera v sedm večer před stanicí metra Highbury & Islington. Asi celý týden předtím jsme si psali zprávy. Den ode dne odvážnější. Vždycky jsem chtěl mít černocha. A tenhle z nějakýho zvláštního důvodu projevoval o mě hned od začátku zájem. Sexuální zájem. Jasně, hodně jsem svým fotkám, co jsem mu přes mobil poslal, přidal. Respektive jsem mezi ty svoje zamíchal i fotky cizí, ty, na kterých jsou různý části těl v lepší formě, než je forma mýho těla, no klasika.

– Jeho jméno?

– Mark. Tak se mi alespoň představil. Příjmení nevím. Na mobilní seznamce má přezdívku Oreo. Jako ty černý sušenky. Přišlo mi to vtipný. Psal jsem mu, že bych si na něm rád pochutnal, a ptal se ho, jestli je stejně sladkej a křupavej jako ty sušenky. On tuhle hru přijal a napsal mi, že bychom se měli sejít v reálu a že když se mu budu v reálu líbit, tak mě možná nechá prokousat až ke svýmu Cheeriu.

– Cože?

– Cheerios. Ty cereálie, co se zalejvají mlíkem. Mají tvar takovýho malýho vrásčitýho kroužku… Ale to asi nepochopíte. To je homoslang.
Každopádně když jsme se potkali, dali jsme se zcela přirozeně do řeči. Rozhodli jsme se na místo, kam jsme mířili, vyrazit pěšky. Po cestě trochu pokecáme, trochu se poznáme. Černá kůže jeho tváře, jeho rukou, jeho těla mě naprosto uhranula. Chtěl jsem se jí hned dotýkat. Na horním rtu a na bradě měl jemný porost vousů, ještě o trochu tmavější čerň. Měl zvláštně jemný měnivý hlas, jako by procházel dalším, nebo nikdy nekončícím mutováním. Rozhodně na mě jeho hlas působil tak nějak nepatřičně. Jako by patřil někomu jinému a ne tomu mladýmu sexy černochovi.

Že měl na sobě školní uniformu v devět večer mě nepřekvapilo. Dohodli jsme se totiž na tom. I já měl vcelku netradiční oblečení, starou hasičskou uniformu. Ale konec konců, co je to netradiční oblečení, vždyť jsme přece v Londýně, proboha.

– Tak k věci.

– Šli jsme dolů po rušný Upper Street až na Anděla. Ulice žila popracovním ruchem, byla plná hlučících lidí. Bary a kavárny měly dokořán otevřená okna i dveře. Stavili jsme se v King´s Head na dvojitý cuba libre. Takovej tmavej podnik spojenej s divadlem, ve kterým dva nadržení jedinci v podivných uniformách vypadají jako běžní hosté.

První rundu jsem zaplatil já. Hned jsem ucítil, jak mi vstoupil silný alkohol do hlavy. Moje touha po jeho tělu se okamžitě zdvojnásobila. Mluvili jsme o různých věcech, ale mysleli jen na tu jednu. Druhý kolo zaplatil on, ale poprosil mě, ať to skočím objednat, že musí na toaletu. Přinesl jsem tedy k našemu stolku další dávku opojného nápoje, co mne zázračnou rychlostí zbavil pochybností o tom, proč jsem tady, proč to chci dělat s neznámým černým klukem, a částečně i výčitek z to, co by na to řekl můj dlouholetej bílej kluk, co je zrovna na týden mimo Londýn. Třeba zrovna dělá to, co já, napadlo mne, a třeba taky s neznámým černým klukem. Kopnul jsem do sebe svůj drink na ex, abych tyhle znepokojivý myšlenky definitivně zahnal, a rychle skočil na bar pro další skleničku.

Když jsem se vrátil zpět ke stolu, můj ebenovej čokoládovej společník pro dnešní noc už byl zpět z toalet. Myslel jsem si, že se za mnou stavíš na WC, řekl. Dostal bys tam takový malý předkrm, preview toho, co tě čeká později, protože já ti dneska opravdu dám, dodal a mrknul na mě. Nic jsem na to neřekl, přestože se celý moje tělo třáslo vzrušením. Tak přece: budu mít sex s cizím, navíc krásným černým klukem. Nervózně jsem do sebe obrátil svůj drink. Ty jsi ale žížnivej, řekl Mark. Žíznivej po tobě, odpověděl jsem a vrátil mu mrknutí. Tak jdeme, už to nemůžu vydržet.

Vyšli jsme z baru. Na hlučný ulici plný světel mi došlo, jak jsem z ničeho nic nadranej a jak jsem vzrušenej. Chytil jsem ho na pár vteřin kolem ramen. Jakože kámoši, co se znají roky. Tak jdeme, ať nepřijdeme pozdě, řekl jsem, ale jakoby to vyslovil někdo za mě. A pak jsem se zcela záměrně a nezakrytě dotkl hranou své dlaně jeho rozkroku. Zatočila se mi hlava. On se jen usmál.

– No jasně. Nějaké drogy byly?

– Ne. Jen alkohol.

– A kde došlo k vašemu společnému tělesnému kontaktu?

– Kromě drobnýho osahávání na ulici k tomu došlo až na party uniforem na Plovárně. Plovárna, to je známej severolondýnskej gay sex klub kousek od nádraží King´s Cross.

– K čemu přesně mezi vámi došlo? Popište mi váš veškerý tělesný kontakt. Ale zkuste to ve vší slušnosti a bez toho – jak jste to říkal? – homoslangu.

– Přišli jsme do Plovárny evidentně dost pozdě. Party už byla pěkně rozjetá. Tvrdá muzika, smrad levnýho piva. Hodně uniforem už bylo rozepnutých, některé již odloženy úplně, hodně obnažených těl v akci. V rozích tmavý místnosti, u boxů se stolečky, dokonce i na baru. Nikdy jsem nic takovýho, teda mimo můj laptop, neviděl. A popravdě řečeno, dost mě to rozparádilo. Mark mě z ničeho nic chytil za ruku. Jako dítě, který hledá oporu a bezpečí u dospělýho, napadlo mě. Pojďme támhle, tam je větší klid, řekl a mně došlo, že ho sice možná vyděsilo, jak je to tu tvrdý, ale určitě tu není poprvý. Byl to vlastně on, kdo původně tohle místo pro naše setkání navrhl. Určitě moc dobře věděl, co a jak se tu odehrává. Ne, pojďme sem, řekl jsem dost ostře a vedl ho k jakýmusi barelu uprostřed místnosti, který asi normálně sloužil k odkládání vypitých půllitrů. Teď jsem ale o něj opřel Marka. Namítl, že potřebuje ještě jeden drink. Ale nepotřebuješ, tohle je jediný, co teď potřebuješ, řekl jsem ještě, nalehl na něj a přisál se na jeho masitý rty.

– Dobře, vezmeme to jinak. Takže nepopíráte, že mezi vámi došlo k sexuálnímu styku?

– Ne.

– Došlo na orální sex?

– Ano. Já jeho a pak i on mě.

– Anální sex?

– Taky. Já jeho. Pak se k nám připojil i nějakej neznámej chlápek. Tedy ne že bychom já a Mark byli nějací extra známí.

– A jak to celé skončilo?

– Jak asi mohl anální sex skončit, co myslíte?

– Myslím, jak včera v noci skončil váš celkový kontakt s poškozeným.

– Jo aha. No, vlastně velmi věcně. Po akci samotný, ještě jsme ani nebyli znovu řádně oblečeni, jen řekl: musím jít, nebo mi ujede poslední metro. A já na to, okay, pojďme, taky pojedu metrem. Jak říkám, bylo to velmi věcný. Prostě jsme se sebrali a odešli z klubu. Šli jsme na nádraží King´s Cross, na metro.

– Víte, kdo z onoho klubu ohlásil vaše jednání na policii?

– Ne.

– Dobře. A dál? Jak jste se s poškozeným rozloučili?

– Po cestě na metro jsme si už ani moc nepovídali, bylo to náhle mezi námi podivně rozpačitý, vlastně dost nepříjemný. Byl jsem už zase střízlivej a přál si bejt rychle doma. Protlačili jsme se davem před vchodem do metra a u turniketů, kde se označuje jízdenka, jsem ho pustil před sebe. Už mě ani nenapadalo se ho dotknout. A pak se to stalo!

Mark protáhl svou kartu automatem, madla turniketu se pro něj otevřela a na displeji se zobrazil nápis CHILD. Dítě. Má lítačku pro děti! Polilo mě horko. Zastavil jsem se před turniketem, ale svou kartu jsem jím neprotáhl. Několik lidí do mne vrazilo, něco zanadávali a pak mě odstrčili stranou. Mark se otočil a jeho oči mě našly s tázavým pohledem. Najednou jsem to viděl úplně jasně: je to ještě dítě! Běž napřed, já si musím dobít kartu, doženu tě, sejdeme na peróně, zakřičel jsme na něj. On nic neřekl, jen se na mě tak zvláštně podíval. Věděl jsem moc dobře, co si myslí: chci se ho zbavit, už ho nechci vidět, jen jsem ho zneužil pro sex a teď běž. Pořád na sobě tu školní uniformu a mně to najednou všechno došlo: ten dětský hlas, ta uniforma, to hraný, naoko drsně dospělácký chování… Mark a ty jeho oči. Bílý světýlka. To poslední, co jsem z něj viděl. Otočil se a zmizel v davu. Jako omráčený jsem dorazil k přepážce dispečera před vstupem do metra a zeptal se: prosím vás, do kolika let je možný mít dětskou průkazku? Do šestnácti? V tu chvíli se mi ulevilo. Ne nadlouho…

– Marcus William Jenkinson, 13 let, žák ze St. James´s Catholic High School v Colindale, severní Londýn.

– U teenagerů tmavý pleti je někdy fakt obtížný poznat, kolik jim je let.

– To vás neomlouvá. Co jste udělal poté, co jste se rozešli?

– No, metrem jsem nakonec nejel. Vzal jsem si taxíka a do půlhodiny jsem byl doma. Šel jsem hned spát. A dnes ráno, chtěl jsem jít do práce, ale přišli jste si pro mě. A teď jsem tady.

– No a ještě asi dost dlouho tady budete. Ještě než budeme pokračovat, chcete nějakou vodu nebo tak něco?

– Kafe by bodlo.

– Mlíko a cukr?

– Ne, piju ho černý.

– No jasně.

///
Povídka z volného cyklu Londýňané, psaného pro tyto webové stránky.
Knihy Od sebe | k sebe (LePress, Praha 2010) a Buzíčci (Host, Brno 2013) lze zakoupit například na www.kosmas.cz.
Nová kniha Víkend v Londýně již brzy!
///