Část 1. – HYALOFOBIE

 

Poslední cigareta

„A na závěr ještě dvě otázky. Důležité otázky. Vlastně jsou to otázky, kterými jsme měli celý pohovor začít.“

Sedím na pracovním pohovoru, někde deset dvanáct metrů pod zemí a přemýšlím o tom, kolik železa, betonu, skla, lidí, talířů, výtahových lan je na nade mnou. Hodně. Zároveň nemám pocit, že by tohle byl povedený pohovor.

„Takže otázka první: bojíte se výšek?“

„Ne.“

„Dobře. A otázka druhá: kouříte?“

„Ne.“

„Výborně. Jak si totiž asi dokážete představit taková pauza na cigaretu se kvůli všem těm výtahům a bezpečnostním procedurám může protáhnout i na půl hodiny. A teď si to představte, tu efektivitu práce, když půjdete dvakrát třikrát za směnu na cigaretu…“

„Ano, jistě, chápu.“

Pohovor na práci v nejvyšší londýnské výškové budově mi dohodnul jeden z mých nových spolubydlících – Victor. Victor je Francouz, miluje vločky s mlíkem, hlavně ty, které kupuju já, taky bezovou limonádu a písničky od Gainsbourga. Chodí po našem bytě bos a já mu říkám Ígo.

Vylezl jsem z podzemí mrakodrapu a mířil na metro. A někde v půlce cesty jsem se podíval nahoru. Skleněná špička budovy se schovávala v šedivém nebi. Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, že se celý mrakodrap komíhá, stále víc a víc, a že ještě chvíli a celý na mě spadne. Zatočila se mi hlava a musel jsem se rychle uzemnit. Opřel jsem se o dům. Přízemní.

Později toho dne jsem se dozvěděl, že mne přijímají a že můžu začít v mrakodrapu pracovat. Mám radost, ale i obavy. Chci poděkovat Ígovi za nabídnutou příležitost, ale zjišťuju, že jsou všichni moji spolubydlící pryč, že si šli zakouřit na střechu. Prostrkuju nohy oknem v kuchyni a chci jít za nimi, ale pak se mi nepříjemně roztančí vnitřnosti v břiše a vzdávám to. Zas ta závrať. Raději jdu kouřit dolů na ulici.

Všimnu si, že i přestože je vzdálené nějakých pět šest kilometrů, tak i takhle z mojí ulice na severu Londýna je místo mého budoucího zaměstnání viditelné. Osvětlená špička mrakodrapu se teď tedy definitivně osvobodila z pevného objetí šedivých mraků a pyšně září do daleka.

I přes podvečerní hluk na ulici zřetelně vnímám veselý ruch doléhající sem dolů z naší střechy. Pak si konečně i já zapaluju cigaretu. A dost si ji vychutnávám. Je to totiž moje poslední.

 

Střep

Sebevědomě se tyčí nad zašmodrchaným uzlem dvou linek metra a patnácti nástupišť jednoho z největších londýnských nádraží. Pro jeho celoskleněný plášť a špičatý tvar se mu říká Střep.

The Střep.

Má sedmdesát dva obyvatelných pater a do londýnského horizontu se zabodl v létě 2012, kdy byl s velkou slávou po třech letech výstavby slavnostně otevřen.

Pamatuju si ten den přesně. Po několika nekonečných hodinách, kdy jsme byli uzavřeni v příletových halách, přeplněných vlacích a v dusných tubusech spojovacích tunelů mezi linkami metra, což do značné míry přesně charakterizuje náš vydýchaný vztah, nás dlouhý eskalátor společně s davy ostatních cestujících konečně vykuckal z podzemí přímo k úpatí Mrakodrapu. Bylo to na počátku července před pěti lety, Londýn se tehdy třásl nervozitou a vzrušením před blížící se olympiádou. Vystoupili jsme s přítelem na nádraží Londýnský most, automaticky zvedli zrak na těch tři sta metrů skla nad námi a započali tím tak další – kolikátou už? – etapu našeho společného soužití.

Další město, další únik. Další podnájmy, další lidé kolem nás. Stejná vyčerpanost. Ani jeden z nás si to nepřizná, ale naše neustálé stěhování je dozajista snahou vnést do našeho vyčichlého partnerského života nový, čerstvý vzduch. Oživit oschlý smysl našeho spolubytí. Pokud tam vůbec nějaký smysl kdysi dávno na počátku byl, říkám si někdy. Teď má náš vztah polít živou vodou Londýn.

Dva kluci, co se dali dohromady tak trochu z pohodlnosti a nedostatku příležitostí a taky díky společné touze cestovat. Oba z malého města, kde se mrakodrapem označuje sedmipatrový dům u Radbuzy s Mekáčem v přízemí, z města, kde je banalita rámována jízdním řádem trolejbusů. Dva kluci, co se před deseti lety potkali na zastávce jedenáctky před hamburgrárnou.

Později toho prvního londýnského dne jsem se šel projít po okolí. Sám – byli jsme po naší další hádce, první londýnské. Crystal Palace, které se stalo místem našeho prvního sdíleného podnájmu, je jižní předměstí vzdálené od centra Londýna přes deset kilometrů a je známé populárním místním fotbalovým klubem a do daleko viditelnou televizní věží. Byla už tma a kromě v dálce viditelného horizontu výškových budov londýnského centra jsem si samozřejmě nemohl nevšimnout, jak se ta nejvyšší z nich barevně naparuje do noci. Střep epilepticky měnil barvy a šlehal laserové paprsky na všechny strany. Velkolepou inauguraci mrakodrapu jsem vnímal jako show na moji přivítanou.

Postupem času v průběhu našich londýnských měsíců a let jsme s přítelem vystřídali spoustu jiných částí města, adres a sdílených podnájmů. Ze všech bylo na Střep vidět.

Střep je výraznou, odevšad dobře viditelnou londýnskou dominantou nejen pro svou výšku a tvar, ale i proto, že je na jižní straně Temže ve své extrémnosti osamocen. Jeho starší a menší sourozenci většinou drží pospolu a jeden druhého tak často zastiňují. Husté lesy mrakodrapů leží na sever od řeky ve finančním centru města, kde se nachází i proslulá Okurka, Struhadlo či Vysílačka, a také na východě města ve čtvrti Canary Wharf se stejnojmennou druhou nejvyšší londýnskou budovou.

Mám za sebou první týden v nové práci. Pracuju mezi patry třicet pět a padesát dva, tedy někde kolem sto sedmdesáti a dvěma sty deseti metry nad zemí a dobře mi to nedělá. Snad si ale zvyknu.

Vracím se z práce domů po noční směně, otevírám dveře tmavého bytu, který by měl být prázdný, a ještě než vejdu do kuchyně, tak mi něco nepříjemně zakřupe pod botami.

Pořádně jsme spolu zatím ani nemluvili, jen pár kvapných pozdravů při míjení se ve společném bytě, natož abych měl regulérní příležitost Ígovi za onu nabídku práce v Mrakodrapu poděkovat. Dojde mi, že to, po čem šlapu, jsou kousky skla. Vejdu do kuchyně a najednou ho vidím. Najednou jsme tu jen my dva. Dost se leknu. Ígo je bos, jen ve spodním prádle, sedí na zemi před otevřenou lednicí.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se. Světlo z lednice se odráží na podlaze od stovek střípků rozbité sklenice.

„Jo.“

A pak si všimnu, že se třese jako osika. Něco je špatně.

„Můžu ti nějak pomoct?“

Neodpoví, ale jeho polekaný pohled mi napoví. Je jasné, co musím udělat. Dojdu, až k němu, zas to křupe, a on automaticky – skoro jako malé dítě – zvedne ruce, abych ho mohl lépe uchopit.

Ígo je velmi vysoký a taky dost hubený. Doslova kost a kůže, dlouhé ruce a nohy. Své světlé vlasy má obvykle zpevněny vlasovým gelem a vyčesané do strany. Vzhledem k jeho extrémně vytáhlé postavě a tomuhle účesu se k němu to velké dlouhé měkké “Í“ na počátku přezdívky, kterou jsem mu dal, náramně hodí.

Přestože jsem o dost menší, Íga jsem bez větší námahy zvednul z podlahy a pohodil si jeho skoro nahým, lehoučkým tělem ve svém náručí. Nesu ho přes celou kuchyň, podlaha se blyští a pod botami to praská. Skoro jako bych ho zachraňoval z hořícího domu. Nesu ho k němu do ložnice a tam ho položím na postel.

„Jsem se probudil a šel se do kuchyně napít. A sklenice limonády mi vypadla z ruky a rozbila se,“ vysvětluje mi omluvně.

Že to byla sklenice s mojí bezovou limonádou, neřeknu. Místo toho ze mne vypadne tohle:

„Díky za tu práci v Mrakodrapu.“

„Není zač,“ řekne a drobně se usměje. A v ten stejný moment mi kolem žaludku projede další vlna drobných vibrací. Asi ještě pořád ta nevolnost z práce.

 

Renzo, Romeo a ten zbytek

Toho rána jsem poprvé po noční službě nešel spát. Toho rána Ígo poprvé zazdil práci a zůstal doma. Místo toho jsme si celý den povídali.

Pořád se trochu chvěje, ale zimou to není. Sedí na posteli, opírá se o zeď. Já naproti němu v tureckém sedu, na rozdíl od něj oblečený. Mezi námi nízké a táhlé pohoří jeho rozválené peřiny.

Svou sexy angličtinou s výrazným francouzským přízvukem mi mimo jiné vypráví o tom, jak v Mrakodrapu pracuje v podstatě od jeho otevření. A taky z čiré rebelie vůči otci.

Ígo chtěl být architektem, dozvídám se. Chtěl stavět v Paříži vysoké a extravagantní domy. Ne, ty ve čtvrti La Défense se mu nelíbí. Jsou šedivé a nudné. Znám Pompidouovo centrum v Paříži? No jasně, to je ta změť barevných trubek a lešení. Přesně. Tak takové stavby se mu líbí. Takovéto projekty chtěl kreslit a pak stavět. Jako malý chodil se svým otcem denně kolem Pompidouova centra a denně poslouchal otcovy vzteklé komentáře o tom, jak příšerná tahle budova je. A jak ten architekt, co to navrhl, musí být pošahaný blázen. Íga ale ta neobvyklá stavba fascinovala. Během svého dospívání měl s otcem spoustu hlubších nedorozumění a o dost vážnějších neshod, než byla ta o estetičnosti pařížského kulturního centra. Třeba ta o tom, jakou vysokou školu by měl Ígo studovat. Ígo chtěl jít na architekturu, ale jeho otec se rozhodl ho podporovat pouze v případě, že bude studovat bankovnictví a mezinárodní obchod.

Ten pošahaný blázen se jmenuje Renzo Piano. Kontroverzní budovu Pompidouova centra v Paříži postavili podle návrhu tohohle italského architekta na konci sedmdesátých let dvacátého století. Dnes je Renzovi skoro osmdesát a během své dlouhé kariéry architekta se podílel na stavbě mnoha známých budov. Většina z nich je výškových.

Pianovy projekty jsou jako marmite, vysvětluje mi Ígo. Na tohle přirovnání jsem si za těch pět let tady v Anglii už zvykl. Marmite je kvasnicová pomazánka, která dost výrazně rozděluje názory spotřebitelů. Buď ji milujete a jíte každý den a pak dost výrazně smrdíte po kvasnicích, nebo ji nemůžete vystát, a jakmile někdo v okruhu deseti metrů od vás třeba jen povolí víčko sklenice s touhle pomazánkou, zvedá se vám žaludek. Love or hate, nic mezi tím. Buď jeho stavby miluješ, nebo je nenávidíš, dodává Ígo.

„Takže když jsem končil před pěti lety svou stáž v Londýně jako kvalifikovaný finančník mezinárodního obchodu a hrozil mi návrat do Paříže a nudný doživotní hákování v nějaký tamní bance, přesně podle fotrových představ o mým životě, Renzo Piano mě zachránil.“

„Tím že postavil Střep?“

„Přesně. Rozhodl jsem se na truc fotrovi zůstat v Londýně. A co víc, našel jsem si práci v budově architekta, kterýho fotr už víc než čtyřicet let nenávidí.“

„Ale Střep přece není jako marmite. Neznám nikoho, komu by se Střep nelíbil.“

„To neznáš mýho le papa.“

Den v posteli s Ígem hrozně kvapí. Čas ale nevnímám. Jen jeho a jeho slova. Chci se s ním bavit o všem možném a hlavně i o jiných věcech než jsou budovy a architekti. Chci se ho zeptat na tolik různých věcí, ale bůhví proč se ho ptám jenom na Mrakodrap. Asi proto, že to je v tuhle chvíli to jediné, co nás spojuje. A co mi dovoluje být v jeho blízkosti.

A tak se dozvídám o Střepu spoustu nových věcí:

Třeba to, že je celá budova vlastněna grupkou státních papalášů z Kataru. Nebo to, co všechno se v Mrakodrapu nachází. Soukromá klinika, část univerzity, sídlo arabské zpravodajské televize, pětihvězdičkový hotel asijského ubytovacího řetězce, kanceláře desítek firem, obchodní ústředí jednoho proslulého italského likéru. Taky deset luxusních bytů, které si zatím nikdo nekoupil, tři restaurace – asijská, americká a moderní britská a úplně nahoře je čtyřpatrová vyhlídková terasa s champagne barem, kde se třeba dá hrát i pétanque nebo cvičit jóga.

A pak mi poví Ígo o Romeovi.

„Dělníci, co Střep stavěli, si nechávali zbytky jídel na staveništi, ale postupně si začali všímat, že jim schovaný jídlo někdo krade. Nejdřív se obviňovali navzájem, pak jim ale došlo, že jim jídlo užírá drzá liška. Vlastně lišák. Ano, ty londýnský zrzavý mrchy jsou tak oprásklý, že klidně vyšlapou sedmdesát dva pater, aby vám sežrali jídlo i ve tři sta metrech nad zemí.”

„Co s tím lišákem provedli?”

„Nastražili past, chytili ho a vypustili do jednoho z londýnských parků. Jo, a dali mu jméno Romeo. A Romeo to dotáhl do všech hlavních zpráv. Taky se stal maskotem Mrakodrapu. Jedna firma, co tam sídlí, si ho dala do loga. Plyšovýho Romea taky najdeš ve všech dvě stě hotelových pokojích a můžeš si ho za patnáct liber koupit.”

„Proč ho pojmenovali zrovna Romeo? Hledal na staveništi svoji Julii?”

„A proč si myslíš, že byl Romeo heterosexuál?” pobaveně na mě mrknul a pak se zasmál. A potom dodal:

„Někdy si ho představuju, že se znovu potuluje kolem Střepu a přemýšlí, jak se zase dostat až tam nahoru. Teď by tam našel hodně luxusní jídlo. A taky šampaňský.”

„Teď by to mě ale taky dost těžký dostat se přes všechny ty bezpečnostní předpisy a překážky…“

„Nezná všechny přístupový kódy.”

„Nemá vystavenou zaměstnaneckou Střep-kartu.”

„Ô Roméo! Roméo! pourquoi es-tu Roméo?” zavyl hlasitě Ígo a teatrálně si drásal nahý hrudník a já se začal hlasitě smát, protože mi to přišlo legrační. Potom jsem i já přehnaně dramaticky pronesl stejnou větu ve své mateřštině a tomu se zase smál Ígo. Smích mu hrozně slušel. A vtom se z ničeho nic za mými zády ozvalo:

„Co se to tu děje? A co má znamenat ten svinčík v kuchyni?”

Ve dveřích stojí Ígova přítelkyně, ruce naštvaně vbok. Nasupěnou angličtinu teď vyměnila za vypruzenou francouzštinu. Ígo jí něco odpovídá a u toho si obléká tričko. Přítelkyně mě prostřelí nepříjemným pohledem, divoce máchne rukama směrem ke svému klukovi a pak zmizí v kuchyni. Cítím, že i mně nastal čas opustit Ígovu ložnici.

„Měj se,” řeknu a zvedám se z jeho postele.

„Třeba bychom se mohli někdy sejít u nás v práci a společně Mrakodrap prozkoumat,” napadne Íga.

„Jako Romeo?”

„Oui, jako dva Romeové. Třeba vyčenicháme i nějaký jídlo.”

„Třeba. Tak ahoj.”

V kuchyni pak vidím, jak Ígova přítelkyně zametá malým košťátkem stovky střepů. Některé ale zamést nelze – jsou k podlaze přilepeny zaschlou limonádou. Přestože bych asi nemusel, jdu pro mop a celou tu polorozpadlou skleněnou mozaiku namáčím. Ona trpělivě čeká, až se střepy uvolní a pak je rychlými energickými tahy stahuje na lopatku. Tváří se u toho, jako bych byl její sok v lásce nebo co, a já se bojím, že na tohle téma něco pronese. Když je podlaha konečně vytřena a zametena, řekne jen:

„Victor má fóbii ze skla a z pořezání se.”

„Aha,” řeknu a odejdu k sobě do pokoje.

Až tam mě napadne, jaká jsme to s Ígem vyvedená dvojka zaměstnanců skleněného Mrakodrapu. Jeden se bojí výšek a druhý má strach ze skla. Kouknu na hodinky. Jít spát už nemá cenu, za chvíli budu muset jít zpátky do práce.

 

Bezpečnost nade vše

Už jenom absolvovat všechny bezpečnostní procedury před samotným začátkem pracovní směny v Mrakodrapu je vyčerpávající.

Čtečky karet, bezpečnostní rámy, zátarasy, kontroly tašek i kapes kabátu. Pes, co vyčmuchá bombu. Přístupová hesla, PINy, robot na pracovní oblečení vybavené GPS lokátorem. Na konci tohohle zdlouhavého procesu konečně otisknout svou ruku do upatlané čtečky a konečně začít pracovat. Teda pokud vám na to zbývají síly.

Na konci směny vás čeká celé tohle znova, jen v opačném pořadí. Vlastně odchod z práce trvá ještě o trochu déle – kontroly jsou pečlivější, hlavně kvůli vynašečům.

Vynašeči jsou zlobiví zaměstnanci, co si k platu berou i něco navíc. Nejčastěji jsou to pracovníci hotelové části budovy. Pracuju v Mrakodrapu krátce, ale už i já jsem slyšel zkazky o tom, jak byly ze zaměstnání vyhozeny pokojské jen proto, že si vzali domů hotelové mejdlíčko. Nebo o kuchařích, co kradli jídlo, jeden z nich si prý na své nahé tělo fólií upevnil hned několik plátků luxusního hovězího. S jedním recepčním byl okamžitě ukončen pracovní poměr a byl nazván rozkradačem, a to jen proto, že dostal od hosta malou láhev drahé whisky, ale v souladu s firemními předpisy nevyplnil patřičný formulář, nezískal na něj podpis manažera, jenom zkrátka hodil whisku do tašky a šel domů – u zaměstnaneckého východu ho lapili.

Nejsmutnější mi pak přišla story o postarší účetní, co pro jednu auditorskou firmu pracovala více jak deset let. Firma se nedávno přestěhovala do Mrakodrapu a hned v první dnech chytili tuhle zasloužilou pracovnici s ruličkou plastikových pytlů do odpadkového koše mezi – ehm – půlkami. Dělala to prý pravidelně každý týden celých deset let i na té předchozí adrese. I s tou se ve zlém a hlavně okamžitě správa Mrakodrapu rozloučila.

Díky Ígovi, jeho známým, které má snad na každém patře Střepu, a našim společným poznávacím výpravám po budově jsem se již podíval do jejích různých, často normálně nepřístupných částí. Ale popravdě řečeno ještě nikde jsem neviděl nic, co by bylo neupevněné či nepřilepené, a zároveň by to stálo za to, abych pokusem odnést si to domů riskoval ztratit své stále ještě čerstvě získané zaměstnání.

Na jedné takové vzrušující expedici po provozních částech Mrakodrapu mě vzal Ígo do bezpečnostní centrály budovy. Obrovská podlouhlá místnost, jejíž celou jednu stěnu zaplňují monitory s výstupy z bezpečnostních kamer. Nikdy jsem nic podobného neviděl – fascinující černobílá tapeta z padesáti šedesáti pohyblivých obrázků.

„Tohle jsou jen ty hlavní kamery, co ve Střepu máme,“ říká nám hlavní sekuriťák, který vypadá trochu jako O. J. Simpson a který si s Ígem, když jsme vešli do místnosti, kamarádsky a potvrďácku ťuknul ramenem o rameno.

„Jinak kamer je v celý budově na šest set. Přes čtyři sta ve veřejný části budovy, hlavně v hotelu a v ofisech a pak dalších skoro dvě stě v provozních částech. V podstatě jsme schopní živě sledovat každýho, kdo do budovy vejde, a všechny jeho kroky. Z celkový přístupný plochy Mrakodrapu, což je nějakých sto deset tisíc metrů čtverečních, máme kamerama pokryto devadesát pět procent. I záchody a převlíkarny. Ty jsou ale zaheslovaný a podle zákona přístupný jen se speciálním policejním povolením.“

„Wow,“ řeknu jen, i když mi všechna ta čísla nic moc neříkají. Moji pozornost si spíš získali dva další bezpečáci: sedí před kamerami a asi je mají nonstop monitorovat, oni ale místo toho sledují na počítači film Skleněné peklo s maďarskými titulky, což mi přijde vtipné a lehce nepatřičné.

  1. J. Simpson pokračuje v přednášce a sděluje nám, jak je celá tahle budova sofistikovaná, co se bezpečnostních systémů týče. Třeba v případě požáru – na monitoru počítače shodou okolností právě kulminuje oheň v sanfranciském mrakodrapu a titulky řvou Segítség! Segítség! – se prý celý Střep rozdělí do pásem a situace se pak řeší odděleně v těchto jednotlivých zónách. Což prý znamená, že i když hoří někde dole, vy nahoře můžete dál v klidu spát v hotelovém apartmá, nebo se dál kochat výhledem z nejvyššího patra. Zároveň jsou v samotném jádru budovy dvě úzká schodiště, vedoucí zespoda až nahoru, která by se – nedej bože – v případě požáru stala ohnivzdornou kapslí, kam proudí čerstvý vzduch a kde by vydrželo v bezpečí asi pět set lidí až tři hodiny.

Ígo je z těchto bezpečnostních a technologických informací naprosto nadšen. Já musím trochu předstírat, že jsem jimi zaujat. Napadla mě tam ale jedna otázka, avšak ostýchal jsem se ji bezpečákům položit. Svěřil jsem se s ní jenom Ígovi, a to až poté, co jsme z bezpečnostního mozku Mrakodrapu vyšli.

„Taky mě to už napadlo. Protože někdy letadla, hlavně ty co míří na letiště London – City, lítají fakt jen kousek nad Střepem,“ říká Ígo, zatímco procházíme bezpečnostními turnikety a rámy ve snaze opustit budovu.

„Jednou jsem se na to bezpečáků zeptal. A vcelku jsem narazil. Bylo poznat, že to opravdu napadne každýho, ale nikdo si asi nechce připustit, že tohle doopravdy hrozba je. Navíc taková, kterou v podstatě nelze eliminovat. Všichni si dokážou vybavit otřesný obrázky z 9/11. Mimochodem Dvojčata byla o sto metrů vyšší.“

A teď už musí Ígo zmlknout, protože jsme muži v uniformách vyzváni ke kontrole našich oděvů a tašek. Na mě dokonce vychází i namátková prohlídka těla. A tak odháním ty nevhodné myšlenky na letadla, co si občas skoro drbají svá břicha o špičku Střepu, a v souvislosti s touhle důkladnou kontrolou mi dojde, že proti takovéto technologické převaze neměla účetní, co kradla pytlíky do koše, vůbec žádnou šanci. Každopádně ji musím bezpečákům asi trochu připomínat, protože mi právě teď jeden z nich kontroluje, jestli i já náhodou nevynáším něco mezi svými půlkami.

Trpělivě stojím, lehce rozkročen a koukám na Íga, co zatím čeká venku na ulici a pobaveně se na mě pošklebuje. A v tom mě napadne, že je trochu škoda, že Ígo taky není bezpečák, že nepracuje tady dole a že neprovádí tuhle zevrubnou prohlídku mého těla právě on.

 

 

Část 2. – AKROFOBIE

 

Nejlepší výhled

Ani se mi tomu nechce věřit, ale v celé budově Střepu je čtyřiačtyřicet výtahů. Některé jsou dvoupatrové, takže často čekáte, až se kabina nad vámi či pod vámi naplní lidmi. Na některé výtahy si musíte vyzvednout pořadové číslo jako na poště. Některé spojují jen dvě patra a jenom dva z nich jezdí ze zdola až úplně nahoru. Ale skoro všechny jsou neustále přetížené.

Asi i proto přišla správa Mrakodrapu s kampaní, aby zaměstnanci používali výtahy co nejméně a místo toho chodili co nejvíce po schodech. Všude po provozních částech budovy vyvěsili motivační tabulky: chození do schodů prý spálí za minutu víc kalorií než běh. Tři kalorie na patro po schodech nahoru, jedna kalorie ze schodů dolu.

I přes neustálé problémy se zaléháním uší a celkovou nevolností – ty nejrychlejší výtahy letí rychlostí až sedm metrů za sekundu –, já na rady ohledně pálení kalorií nedbám a používám poslední dobou výtahy naopak víc, než bych musel. Třeba i před začátkem nebo po skončení mé směny. Třeba i během pracovní pauzy. A taky jezdím těmi, které nemají s mou prací vůbec nic společného. Dávám totiž náhodě čas a prostor a říkám si: třeba ho potkám.

V bytě s oddělenými ložnicemi a koupelnami se sice občas s Ígem vídáme, ale tam jsme zaujati jinými lidmi, lidmi, kteří patří do našich oddělených životů. Maximálně rychlé pozdravy, letmé pohledy. Proto mě překvapilo, když jsem dnes ve svém vysokém a štíhlém půllitru s logem českého piva, ve sklenici, ze které piju doma jen já, a všichni obyvatelé našeho bytu to vědí, našel důkaz o tom, že naše čerstvě zažehlé mrakodrapí spojenectví bude pokračovat. Z prázdné sklenice jsem vylovil časovou vstupenku na Výhled ze Střepu s cenou nula liber a připsaným vzkazem: Uvidíme se dneska v Romeově patře!

Jako turista může Střep navštívit každý. Tedy pokud u sebe nemá zbraň ani žádný jiný nebezpečný předmět a pokud si po internetu zakoupí lístek na vybranou hodinu. I zaměstnanci Střepu musí za vstup na samotný vrchol Mrakodrapu většinou platit a docela dost z nich to využívá. Já jsem si ale zatím do poslední patra s nejlepším výhledem vyjet netroufnul.

Dnes mám ale pádný důvod svůj strach překonat. (Pádný? Není pád hlavním obsahem strachu z výšek?). Dnes mám důležitý důvod svůj strach překonat.

Tlačím se s turisty v blyštivé raketě s barevnými videoprojekcemi na stropě a letíme do šedesátého devátého patra, bubliny v uších. Naštěstí to trvá jen pár vteřin. Dveře se otevřou, turisti se valí ven a mně tuhnou nohy. Spodní patro Vyhlídky je celé zasklené, nefouká tam. Celkově to nepůsobí nijak otevřeně, takže jsem schopen trochu chodit okolo. Přiblížit se k dalekohledům, za jejichž použití se neplatí a které si můžete přepnout z normálního vidění na vidění noční či na výhled na Londýn historický, ale odvahu nemám. Hledám Íga. Není tu, vypadá to, že opravdu dojde na nejhorší a budu muset výš.

Další tři patra zdolávám po svých, promotéři pálení kalorií by měli radost. Schodiště se zužuje a najednou si uvědomím, že slyším vítr, jak se zostra opírá do skleněných panelů. Ty se postupně snižují a náhle jsem v nejvyšším přístupném bodě budovy. Patro sedmdesát dva.

K okraji budovy s překvapivě nízkou bariérou z tvrzeného skla je to tak pět metrů. Děsně tu fičí.

Jako první zahlédnu jeho vlasy. Vítr si s nimi divoce hraje – velká neposlušná blond vlna. Ígo si rukama do vlasů každou chvilku vjede, aby svou dlouhou hustou ofinu alespoň částečně zkrotil. Ani trochu se mu to nedaří. Je to to nejroztomilejší, co jsem poslední dobou viděl.

Ígo je rozhodně nejvyšší a nejštíhlejší člověk ze všech tady, vítr ho tak atakuje ze všech nejvíc. Vidím ho, jak mu vzdoruje u samého kraje ochozu. Snad neodletí. Baví se se dvěma postaršími členy bezpečnostní agentury, co vypadají tak trochu jako Steve McQueen a Paul Newman, napadne mě. Ígo se teď otočí, usměje se na mě a mávne rukou, ať k nim jdu. To se lehko řekne.

Po prvním kroku směrem k němu se najednou podlaha pode mnou zhoupnula a začala se třást. Vítr náhle ustal a teď jakoby to byla budova sama, co se smýká divoce vzduchem. Motá se mi hlava a uvědomuju si, jak silně mi buší srdce. Dál už to nepůjde, dojde mi. Přesto zaslechnu, jak Steve a Paul pobaveně vyprávějí svoje zážitky s turisty.

„Nejhorší jsou domácí – Angličani. Ti, když je jen trochu zataženo, tak chtějí vrátit peníze. Že si to tu jako plně neužili.“

„A nejlepší jsou Američani. Ti mají ohledně tohohle jinak naprosto úžasnýho výhledu extra optimistický očekávání. Už hodněkrát se stalo, že támhle na jižní straně zahlédli televizní věž v Crystal Palace, a pak se mě ptali, jestli to je Eifelovka. Teď už říkám, že je. A támhle když se pozorně podíváte, většinou ještě dodám, zahlédnete i minarety v Istanbulu. To pak někdy i zavýsknou úžasem.“

Ígo si konečně všimne, že mi není dobře, a dojde ke mně. Z toho, jak se volně a bez držení pohybuje po dvaasedmdesátém patře, se mi roztočí žaludek. A chce ven.

„Jsi v pohodě, kámo?“

Nezmůžu se ani na odpověď. A najednou je tu zase ta situace z naší kuchyně, ale tentokrát jsem to já, kdo potřebuje zvednout z podlahy. Ígo pochopí, co mi je, obejme mě kolem ramen a pomalými krůčky mě vede proti davu turistů zpátky ke schodišti. A i ve výtahu, co padá dolů zpět na pevnou zem, mě pořád ještě objímá.

Celý zbytek dne se se mnou ulice, chodník, podlaha i postel doma třesou a v uších slyším hučet vítr. Ale výhled je tam ze shora každopádně nádherný. Prý.

 

Intermezzo – tip pro šetřivé turisty

Pokud si to nemůžete dovolit anebo nechcete utratit peníze za tolik populární turistickou návštěvu Střepu, mám pro vás tip, jak se pohodlně do budovy dostat, alespoň do její poloviny, a zde si zdarma užít mimořádný výhled na celý Londýn.

Vejděte do Mrakodrapu hotelovým vchodem (ten je za rohem od placeného přístupu, z ulice Svatého Tomáše). Neste se jako hoteloví hosté (zavazadlo výhodou). Sebevědomě vejděte dovnitř (lehce se usmějte na dveřníka) a projděte kolem uvítacího stolu (po vaší levé straně) až k výtahům.

Ano, bezpečnostní služba vás pravděpodobně zastaví a zeptá se, jak vám může pomoci. Pokud máte v ruce zavazadlo, řekněte jen: „Check- in.“ Možná vám proskenují zavazadlo, ale v podstatě vás bez větší kontroly pustí nahoru. Pokud zavazadlo nemáte, řekněte, že máte rezervaci v hotelové restauraci Ting. Jestliže budete kdykoliv během tohoto procesu dotázáni na jméno, bez váhání vystřelte nějaké dlouhé a složité, nejlépe francouzské či německé příjmení. Bezpečák ho nepobere a více než dvakrát vás k jeho vyslovení nevyzve. Neriskujte však s příjmeními východoevropskými, bezpečák by na vás mohl jedním z těchto jazyků promluvit, a ani s těmi, která už sama v sobě obsahují potencionální riziko (však víte, která jména myslím).

Jeden z nejrychlejších výtahů v budově vás pak za dvacet vteřin a zdarma vyveze do pětatřicátého patra (140 metrů nad zemí). Tady už budete v bezpečí, zde vás už nikdo nebude kontrolovat. Přesto však budete pod dozorem asi patnácti bezpečnostní kamer. Na tomto poschodí si pak můžete užít v podstatě třistašedesátistupňový výhled na Londýn (úplně nejlepší výhled a nejlepší fotky lze pořídit z pánských toalet).

Pokud vám to nebude nestačit, můžete sejít masivním mramorovým schodištěm o patro níž – level třicátý čtvrtý je méně osvětlený, takže budete schopni při případné večerní či noční návštěvě Střepu pořídit kvalitnější fotky. Taky je odsud mnohem lepší výhled na ikonický Tower Bridge.

A ještě lahůdka. Jako bonus k výhledu na Londýn si nezapomeňte všimnout na pětatřicátém patře i originálu unikátního a proslulého obrazu, co visí mezi výtahy a hotelovou recepcí. Skoro dvoumetrový fascinující portrét muže s maskou a obrovskými dlaněmi stojí odhadem milión liber a jeho autorem je slavný čínský expresionista Zeng Fanzhi.

Koho ale rozhodně v budově Střepu nepotkáte, jsem já. Vzhledem k tomu, co jsem provedl, tam již nepracuji a mám zakázáno tam vstoupit dokonce i jen jako turista.

 

NSFW

Podá mi svou bělostnou kostnatou ruku s dlouhými prsty a já jdu pomalu až k němu, až na okraj hluboké propasti.

Sdílíme společné prostory bytu, ale naše interakce mimo práci je přesto minimální. Stýská se mi po dopoledni stráveném nekonečnými řečmi na jeho rozestlané posteli. Mého přítele Ígo ignoruje a ten zas jeho s odkazem na typické arogantní Frenče. Ígova přítelkyně mě pravidelně špikuje zlostnými galskými pohledy, protože ona to samozřejmě ví, a já se snažím být ledabyle neutrální, ale moc se mi to nedaří. A pak jsou tu ještě další lidi, o kterých toho moc nevím a kteří mě vlastně vůbec nezajímají. Takhle my si tady žijeme.

Jen výjimečně mě u nás v bytě Ígo osloví. Třeba když jeho přítelkyně není na blízku a on chce nalít něco ze sklenice. Nebo mě poprosí, abych mu otevřel okno, když chce jít na střechu. Začal jsem si toho víc a víc všímat a dost mě to fascinuje – Ígo se opravdu sklu vyhýbá a ničeho skleněného se nedotýká. Chci si tuhle jeho podivnost vygooglovat, ale trochu se bojím, co bych si přečetl v sekci Příčiny.

Vešel jsem do kuchyně a viděl ho, jak tam jen tak v boxerkách srkal vločky ze své umělohmotné misky. Zvedl svoje oči a zcela proti běžnostem naší komunální kuchyně se mě zeptal, jestli jsem četl nejnovější Time Out. Týdeník o Londýně pro Londýňany.

„Ne, nečetl.“

Bez dalších slov nalistoval v časopisu danou stránku a hodil ho směrem ke mně. Po chvíli se bez dalších slov zvedl. Omylem u toho trochu drknul do nohy stolu, až se moje sklenice s džusem zakomíhala a zahrozila vylitím. Nepatrně se zachvěl, asi z té možnosti dalších střepů. Pak se otočil a zamířil do svého pokoje. Zvednul jsem oči: nahý je ještě vyšší než oblečený.

Ígo se ve dveřích ohlédl a samozřejmě mu neušlo, že se nepatřičně užívám pohled na jeho obnažené tělo.

Okamžitě jsem zčervenal. Lehce se ušklíbnul a řekl:

„Dneska večer ti v práci něco ukážu.“ A ještě než zmizel ve svém pokoji, mnohovýznamově na mě mrknul.

Celý zmatený, ani jsem nestačil pokývat hlavou na souhlas, jsem zabodl svůj rozrajcovaný pohled do časopisu před sebou.

Je tu článek o deseti nejlepších a nejvzrušivější místech v Londýně, kde lze provozovat sex. Hotelový bar, přilehlý bazén a unisex převlíkárny na dvaapadesátém patře našeho Střepu jsem tu zmíněny hned na prvním místě.

Zatím jsem na patře padesát dva nebyl, ale už jsem o něm slyšel. Všichni, kdo v Mrakodrapu pracují, o něm slyšeli. Tahle část Střepu je nechvalně proslulá tím, že přitahuje rozvášněné páry. Bezostyšně se zavírají na stísněných luxusních toaletách, společně se sprchují ve zdejších převlíkárnách, tajně proklouzávají do na noc uzavřeného bazénu, aby pak do něj skočily nazí a ukojily v něm svou vášeň. A záleží vždy na rozhodnutí bezpečáků, jak daleko nechají jejich náruživost dojít – to, jak rychle zasáhnou, většinou závisí na atraktivitě daného páru.

Tohle mi chce Ígo ukázat? Chce mě dneska vzít do padesát dvojky?

Ne.

Je čas jít z práce domů, venku už je tma. Ale domů zatím nejdu, protože mě vyzvedává Ígo.

„Jak jsem říkal, chci ti dneska něco zajímavýho ukázat.“

Spiklenecky mě vede do hotelové recepce. Tam něco zašpitá do ucha recepční, která vypadá jako herečka Faye Dunawayová zamlada, ta se zachichotá a nenápadně podá Ígovi kartový klíč. Pak na mě Ígo lehce pokývne hlavou, ať ho následuju.

Ígo mě bere do hotelového pokoje! Tělem mi probublává vzrušení a kumuluje se v mých bedrech.

U dveřích do Největšího apartmá se Ígo zlehka dotkne kartou zámku, dveře se otevřou. Vejdeme. Pak vloží kartu do štěrbiny ve zdi, tím se v apartmá rozsvítí světla. Dostávám ale jen minutku na to, abych se po prostorném luxusu rozhlédl – prohlížím si hlavně minibar –, Ígo totiž světla hned zase zhasíná.

Největší hotelový pokoj ve Střepu okupuje celý jeden roh budovy a skoro půlku podlaží. Nachází se na devětatřicátém patře a dá se pronajmout za deset tisíc liber na noc.

Světla zhasla a Ígo stisknul tlačítko na ovládání automatických rolet. Opona před námi se tiše zvedla a obrovská okna od podlahy až ke stropu nám teď předvádějí úžasné divadlo. Tisíce světel všech barev, večerní ruch Londýna hluboko po námi.

Ígo dojde až na decimetr k oknu. Pohybuje se lehce, ale opatrně. Jeho obličej prozrazuje neklid, možná vzrušení. Vím, že trojitého tvrzeného skla před sebou, které ho dělí od volného, dvě stě metrů dlouhého pádu, by se za nic na světě nedotknul. Otočí se ke mně a stejným gestem jako před chvíli v recepci mě vyzve, ať jdu k němu.

„Ne, ne, díky, mně ten výhled stačí odsud.“

„Abych ti to mohl ukázat, musíš dojít sem ke mně.“

Natáhne ke mně svou bělostnou kostnatou ruku s dlouhými prsty a všechno kolem mě se najednou začne vlnit. Tisíce šroubků v mém těle, co mne doposud jen lehce šimraly, se teď začínají nepříjemnými vibrujícími pohybu zakusovat do mých vnitřností. Jeho ruka je jemná, přesto vyvíjí pomalý, ale zřetelný tlak a táhne mě k němu. Je mi najednou na zvracení, možná i na omdlení a taky mám erekci, uvědomím si. Ani nevím jak, ale dělám pomalé drobné krůčky směrem k okraji hluboké propasti. Ve své zpocené dlani mu drtím prsty. Třesu se. Chtěl bych se ho držet oběma rukama, nebo ho rovnou objímat. A najednou jsem až úplně u něj.

„Hlavně mě prosím tě nepouštěj,“ vypadne ze mě a já svůj vyděšený, rozrušený hlas nepoznávám. Pod sebe se podívat nedokážu. Taky se svým bokem pevně zabořím do jeho stehna, skoro obtočím svou pravou nohu kolem jeho levé, snažím se o něj ukotvit co největší část svého těla.

Tma a my sami dva vysoko nad večerním životem miliónů Londýňanů, nad tisícovkami domů, nad osvětlenou pavučinou železničních tratí žilnatících se do dálky. Někde tam hluboko dole je i můj přítel, někde tam hluboko dole je i Ígova přítelkyně.

„Nechci ti ukázat výhled na město, ale výhled na něco jinýho. Provozovatel tohohle hotelu s tím má velkej problém. Je to známej fakt. Byl o tom i dokument v televizi,“ začne Ígo a mě až po několika jeho větách dojde, že šeptá.

„Vzhledem k tvaru a skleněný podstatě týhle budovy a taky díky fyzikálním zákonům optiky je vidět z některých hotelových pokojů do jiných. Obrazy lidí v osvětlených pokojích se odrážejí v oknech jako na plátno v kině a jsou viditelný z jiných pokojů. Nejlépe z tohohle. Chvilku postůjme a uvidíš.“

A tak tu jsme – zarostlí do sebe – a ve tmě čekáme na podivnou reality show. Pořád ho držím za ruku. Pořád na něm v podstatě ležím ve stoje.

Uběhne několik dlouhých minut, možná půlhodina. A pak zničehonic představení začne. V oknech nad námi, pod námi, napravo i nalevo se postupně objevují drobné výjevy ze života hotelových hostů. A je to naprosto fascinující šmírácká podívaná: mladý pár právě vešel do pokoje. Starý muž leze do vany. Business žena energicky telefonuje. Dvě děti skáčou po posteli jak na trampolíně. Mladý muž se převlíká a bere si jinou košili. Stará paní na vozíku popojíždí po pokoji, asi něco hledá. Vše promítáno na skleněné pláty Mrakodrapu kolem nás – barevné pohyblivé záplaty skutečných životů na tmě večerního Londýna ve dvou stech metrech nad zemí.

A pak to celé náhle a bez varování dostane punc nevhodnosti pro mládež pod osmnáct let. Mladý pár, co před několika minutami vešel do hotelového pokoje, se totiž objeví v okně jen kousek nad námi: nyní oba nazí, do sebe zapletení, v divokých pohybech. Žena je vzápětí natlačena mužovým dobyvačným tělem na sklo, na poslední chvíli se zapře rukama. Muž pak do ní začne zezadu prudce narážet.

„To bych nikdy neudělal,“ zašeptá po chvíli Ígo.

Má fantazie ohledně toho, co by Ígo nikdy neudělal a co by naopak udělal místo toho, jede naplno. Nejvíc ale samozřejmě chci s Ígem dělat to samé, co činí ti dva milenci támhle nad námi. Pohnout se ale nedokážu. Mám v ústech sucho, přesto ze mě nakonec vypadne tiché: „Co bys nikdy neudělal?“

„No takhle se dotýkat skla. V podstatě mít sex s oknem.“

Trochu se zasměju, protože to asi čeká. A zatímco dychtivý pár nad námi provozuje svou fascinující, teď už ale trochu monotónní akrobacii, mě něco napadne.

„Ty jsi mi pomohl se přiblížit k oknu, já ti pomůžu se ho dotknout.“

Ígo se na mě nechápavě otočí. Napadne mě, jestli je taky tak vzrušený jako já. Pustím jeho ruku, svět kolem se zakývá a položím tu svou s roztaženými prsty na okno před námi. Trochu jako ta nahá žena. Studené sklo mi okamžitě zchladí zpocenou dlaň. Pak levou rukou uchopím Ígovu opuštěnou dlaň a zlehka ji položím na hřbet své pravé ruky, co se opírá o okno.

„No vidíš, teď se vlastně skla dotýkáš. Skrz mě.“

Něco ve mně mě donutí se k Ígovi ještě víc přiblížit, a aniž bych si uvědomil, že se mu nekoukám do očí, ale že sleduju jeho pootevřené rty, které jsou najednou tak blízko, zašeptám ještě:

„A pokud chceš a až budeš připraven, můžeš pomalu, pomalinku sjet svojí rukou z tý mý na sklo a skutečně se ho tak dotknout.“

Nevím, jestli to, co řekl pak, se týkalo jeho strachu ze skla a mého nápadu, jak tuhle fobii překonat, nebo nějak souviselo s tím, že jsem svou volnou levou ruku zlehka zasunul za okraj jeho džínsů. Každopádně po dlouhé době plným hlasem a zcela rezolutně řekl, že tohle se nikdy nestane.

„This is never going to happen.“

 

Limonáda

Od doby, kdy jsem začal v Mrakodrapu pracovat, mám ruce plné odřenin a drobných řezných ran, mám neustále naražená obě kolena a celé tělo poseté modřinami. Ustavičně totiž v práci do něčeho narážím, ustavičně se o něco odírám a někdy až do krve zraňuju. To vše kvůli tomu, jak málo je po celém Střepu místa. Samozřejmě vyjma hotelového Největšího apartmá a rozlehlých luxusních bytů bez nájemníků.

Přesně daný, omezený prostor Mrakodrapu a snaha jeho majitelů vtěsnat do něj co nejvíce pronajímatelů, firem, společností a zaměstnanců, se skutečně odráží na kvalitě pracovních podmínek a na výrazně zredukovaném osobním prostoru jednotlivých zaměstnanců. V provozních částech budovy v podstatě neuděláte pět souvislých kroků za sebou, aby vám něco nebo někdo nezatarasilo cestu.

Neustále do něčeho a někoho narážím, ale k mému smutku to bohužel není Ígo. Jak jsme spolu dřív objevovali jednotlivá zákoutí Mrakodrapu, jak mě vždy vyzvedával na mém pracovišti, tak teď po naší společné výpravě do hotelového apartmá to vypadá, jako by se mi naopak vyhýbal. A to i doma. Dokonce i svou pravidelnou snídani – vločky s mlíkem – nyní pojídá ve svém pokoji. Nereagoval na žádnou moji SMS. Ptal jsem se ho v nich na různé detaily ohledně budovy, ve které oba pracujeme, na detaily, které mě ve skutečnosti samozřejmě vůbec nezajímaly. Po každé, když ho v bytě zahlédnu letmo projít společnými prostory, má na uších sluchátka a tváří se nepřístupně.

Nevím, co mě to napadlo. Měl jsem samozřejmě vědět, že mi to neprojde a že za to budu náležitě potrestán, přesto jsem to udělal, protože v té chvíli, v onom momentu, kdy mi tenhle hovězí nápad blesknul hlavou, mi to přišlo jako originální a taky jediný způsob, jak zpět k sobě přitáhnout Ígovu pozornost a zájem.

Po skončení pracovní doby jsem nešel domů, ale zblbnutý tím pitomým vnuknutím, jsem vyjel do hotelové recepce. Tam jsem měl štěstí, jež se posléze ukázalo být mým neštěstím. Na recepci totiž znovu stála Ígova kamarádka Faye Dunawayová. Rádoby vtipně jsem jí napovídal nějaké žvásty o tom, že tam odtamtud se dělají nejlepší fotky celého Londýna. Tentokrát se vůbec nechichotala. Určitě jí to přišlo trochu podezřelé, ale s mým odkazem na Íga mi nakonec přece jen vyhověla a kartu od Největšího apartmá mi skutečně vyhotovila. Poděkoval jsem a usmál jsem se na ni od Íga okopírovaným úsměvem. Moc nefungoval.

„Máš na to pět minut,“ řekla mi komisně.

Bylo zvláštní být zpátky v tom rozlehlém luxusním prostoru. Sám v tomhle obrovském apartmá. Cítil jsem opět vzrušení, ale postupně převážila jakýsi podivná obava, že dělám něco nepřístojného. Přiblížit se znovu k těm velkým oknům otevírajícím dech beroucí výhled na Londýn, bublající tam hluboko dole, mě ani nenapadlo. Rychle jsem došel ke kožené skřínce s vestavěnou lednicí a několika zásuvkami, ve kterých byly pečlivě vyrovnané nápoje a drobné pamlsky z nabídky pokojového minibaru. Vytáhl jsem z ní třetinku Ígovy oblíbené značky bezové limonády a rychle ji schoval do kapsy. Obyčejně je tahle značka k dispozici ve skleněných flaškách, ale hotelová edice tohoto nápoje byla v láhvi plastové. Všimnul jsem si toho už posledně, když jsme tady byli společně s Ígem a trochu se rozhlíželi kolem.

Čeho jsem si ale ve své naivitě a blbosti nevšimnul, je to, že minibary v pokojích tohohle hotelu mají sensory a elektronický systém účtování – jakmile si něco vezmete, je to automaticky zaznamenáno.

Do pěti minut jsem byl skutečně zpátky v recepci. Faye Dunawayová tu ale nebyla, a tak jsem nechal ležet kartu od apartmá na recepčním pultě. Sjel jsem třicet pět pater a zamířil k zaměstnaneckému východu.

A tady to šlo ráz naráz. Prohlídka cílená na mou tašku a taky důkladná tělesná inspekce různých zákoutí mého těla. Bylo to skoro, jako kdyby dostali bezpečáci tip a šli na jisto. Samozřejmě že limonádu v plastikové láhvi u mě našli. Pomyslná šikmá plocha se se mnou povážlivě naklonila a já po ní prudce sjížděl dolu. Celé to čarodějnické tažení proti mně jako největšímu zločinci Británie vedl O. J. Simpson. Opodál to všechno pobaveně sledovali i Steve McQueen a Paul Newman.

Protokol o provedené kontrole, tady podepsat, protokol o nalezeném odcizeném předmětu, tady podepsat, fotokopie toho, co mi hrozí, když tyto dokumenty nepodepíšu. Sepsat krátké vyjádření, kde se můžu obhájit a vše vysvětlit ze své pozice. Každopádně okamžitě suspendován na osmačtyřicet hodin, zaměstnavatel kontaktován. Proběhne interní šetření, za dva dny budu informován o výsledku.

I o dva dny později to šlo velmi rychle. Chtěl jsem vejít do budovy, normálně se převlíknout, jít na pracoviště a čekat až mě zavolají na personální oddělení. Přístupová karta mě ale velmi fikaně zatarasila mezi bezpečnostní branou a turnikety. Nechali mě tam stát deset minut. Pak za mnou přišly dvoje tmavé silonky z personálního. Přes zavřený turniket mi podaly nějaká lejstra. Podepsal jsem okamžité ukončení pracovní smlouvy, čímž tedy oficiálně nemám škraloup vyhazovu za krádež, i když mě vlastně za krádež vyhazují, a tímto mi samozřejmě dělají velkou, velikou laskavost, slyším je žádat mě o ponížené “děkuji“. Toho se nedočkají, a tak už jen odevzdat přístupovou kartu a sbohem. Dvoje tmavé silonky odcházejí. Po chvíli se neotevře vchodový turniket, ale odchozí brána, mám okamžitě vypadnout. A tak vycházím ven a tímto se tedy moje zaměstnání v nejvyšší budově západní Evropy po sedmi měsících narychlo dovršilo.

 

O čtrnáct dní později

Zrovna jsem kouřil venku na ulici před svou novou prací, když mi zavolal přítel a oznámil mi, že pro nás našel nový byt.

„A tak se můžeme od těch arogantních Frenčů odstěhovat,“ dodal nadšeně.

Dřív než mi zmizely modřiny a než se mi nadobro zahojily všechny rány a škrábance vzniklé během mého zaměstnání v Mrakodrapu, jsem si našel práci novou – vyhazov ze Střepu mi naštěstí nezavřel dveře k jiným pracovním příležitostem tady v Londýně.

Z kanceláře mé nové práce není výhled ani minarety v Istanbulu, ani na pařížskou Eifelovku, dokonce ani na Londýn ne. Má výhled na podzemní vnitroblok plný popelnic a kontejnerů. Nachází se totiž – řečeno mluvou profesionálů ze Střepu – na levelu minus jedna. Tohle ale není nevýhoda.

Má nová práce má jiné nevýhody: nepotkávám tu toho, koho bych chtěl, a taky jsem začal znovu kouřit – během pracovní doby totiž můžu chodit ven na ulici na cigaretu, kdykoliv se mi zachce.

Z místa, kde během práce několikrát denně stojím na ulici a kouřím, je poměrně slušný pohled na nejvyšší mrakodrap ve městě. Nepovažuju to za škodolibost osudu – Střep je totiž v Londýně viditelný skoro odevšad. Skutečně tam v dáli pokaždé je: závratně vysoký, sebevědomý a troufalý. Jen dneska se stydlivě zahaluje do šedivé mlhy.

„Tak co na to říkáš?“

Zhluboka do sebe natáhnu cigaretový kouř. Najednou mám šanci – teď a tady – z tohohle vyprázdněného svazku vystoupit, dojde mi. Vždyť čím jiným než zoufalým voláním po nových šancích a nových vztazích jsou ty moje věčné zamilovanosti a drobné posedlosti vybranými lidmi kolem mě, kterým pravidelně a se závratěmi propadám v podstatě všude, kam se s přítelem přestěhujeme? Mám ale na to dostatek odvahy? Vypustím ze sebe nosem a ústy veškerý kouř.

„Já se vlastně nechci stěhovat. Ty se ale klidně odstěhuj. Jestli chceš. Každopádně si o tom doma dneska večer promluvíme,“ odpovím konečně do telefonu a snažím se nepanikařit z toho ticha, co v něm nastalo.

A ve stejné chvíli se se mnou poprvé od doby, co jsem před dvěma týdny opustil Střep, znovu zavlní zem pod mýma nohama a i žaludek se mi začne třást.

Po chvíli to ale zase ustane.