Anotace

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“. A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.


Ukázka z knihy

Ahoj, buzíčci, vy sojky čepýřivý!

Tak, a je to! Potvrzeno, ofiko. Váš sexy vypravěč, teda jako já, je rozhodně ten nejlíp vypadající kluk v mým fitku.
Můj úhlavní nepřítel v boji o tento titul našeho vinohradskýho fitka, jeden polosvalovec, co si o něm všichni myslí, že je krásnej, a co si hraje na velkýho intelektuála a prej napsal knížku nějakejch homosexuálních báchorek, Andersen jeden (já knížky nečtu, copak jsem lesba?), ale přitom je to jen takovej ubožák, kterej se mezi sérkama činek a strojů povzbuzuje k ještě lepším kulturistickým výkonům takovým tím drsňácky mužným boucháním pěsti do dlaně, ale svoje buzerantství stejně neskryje, vždyť si na běžícím pásu vždycky pobrukuje teplý songy od zpěvačky Dido, tak tenhle lůzr, co si hraje na heteračku a co mu je určitě tak nejmíň třicet — mrtvolaáá! —, se včera dost odvázal a u benčáku se ke mně přitočil.

„Dobrý boty. Co jsou zač?“ zahájil jakože neformálně, ale voběma nám bylo jasný, že mě chce.

Skutečnost, že na mých černých sálovkách jsou po stranách obrovský najkovský fajfky, mě sice moc o jeho inteligenci nepřesvědčila (tenhle trapoň že napsal nějakou knihu? Ta teda musí vypadat!), ale i přesto jsem projevil ve svých odpovědích dostatečnou míru ledabylýho zájmu, že jsme nakonec přece jen skončili spolu v jedný kóji fitnesáckých sprch.

Nelíbali jsme se, jen jsme se o sebe otírali. Stačil jsem ho i v rychlosti zkouknout: to, co pod tričkem vypadá možná jako svaly, je v reálu a v nahotě spíš tuk. Je to vlastně takovej ten „kulturista“, co je víc tlustej než vyrýsovanej. Fakt hnus. Byly to nervy, ale nakonec se to fakt stalo a dopadlo to v můj prospěch: šel na kolena jako první, což samozřejmě neznamená nic jinýho, než že jsem hezčí, víc sexy, víc chtěnej.

Když bylo po všem, tak to tenhle visoň podělal už úplně. Prej: „Nedáme si spolu jonťák? Nebo třeba kafe?“

A já, jak jsem ho tam tak viděl, po bradě mu ještě tekla moje DNA, jsem k němu nadobro ztratil poslední zbytky respektu a hlavně zájmu a poslal jsem ho do kytek.
Takže místo na kafe s panem Tučným šel váš sexy vypravěč, teda jako já, po fitku do kina se svým teplým kámošem Čin-činem. Stejně už jsem měl ten den ráno jedno latéčko. Dalších 180 kalorií navíc jsem si fakt nemohl dovolit. Přece nechci dopadnout třeba právě jako ten tlustej ubožák Andersen Dido.

Teplej kámoš, se kterým jsem šel včera do kina, se jmenuje Lukáš, ale já mu říkám Čin-čin. Je to Vietnamec od nás z pankráckýho sídliště, ale takovej ten, co není moc hezkej. Má mastný vlasy a akné. Jednou se mě ptal, co používám na vlasy, že je mám tak hezký a zářivý, a co na obličej, že ho mám čistej a bez jebáků. Samozřejmě jsem mu nakecal nějaký úplný hovadiny, jako že nějaký sračky od Neutrogeny pajcovaný napůl s medem a jogurtem Dobrá máma. Nemůžu riskovat, že se jednou přece jen mastnoty svýho vlasovýho porostu a toho hnusu na tvářích zbaví a bude fakt sexy a atraktivní, protože to vybraní Vietnamci fakt dokážou bejt, to už bych s ním do kina nikdy nešel.

Nejdřív jsem ale musel Čin-čina vyzvednout u něj v práci — ve špinavým číňanským bistru za Valentinem, což samo o sobě bylo dost traumatický. Ano, ten šikmookej teplej král Sapy, můj kámoš Čin-čin, chodí ve svým volným čase pá až ne deset až osumnáct makat ke svýmu strejcovi, teda jestli i v Asii mají tyhle rodinný tituly. Je úplně blbej, mě by ani nehlo. Strašně to tam smrdělo žrádlem a Čin-čin provokatér se mě dokonce zeptal, jestli nemám hlad, jestli si tam něco nedám.

„Chceš mě mít na svědomí?“ Ale aby se nenaštval, že pomlouvám ty jejich vinohradský psy rozsekaný do nudlí, tak jsem se hned vzápětí vymluvil, že už jsem jedl. Což byla svým způsobem pravda, protože mě v žaludku ještě pořád trochu tlačil tampon, kterej jsem v pátek vyžebral na sousedce a vzápětí ho polknul. Pozor, následuje důležitá dietologická rada: Je to tak, osmažená vata už nefrčí, ta už se nežere, to vám potvrdí každá lepší modelka. Ve světě krásných a štíhlých, kterýmu samozřejmě předsedám já, hahaha, se teď baští kousky dámský intimní hygieny. Nejlépe óbéčka. Líp a dýl v žaludku bobtnají. Polknete tampon a pak už jen pijete.

Ještě před kinem jsme jen tak z prdele zašli Na Příkopech do jednoho předraženýho hračkářství. Čin-čin furt něco kydal o tom, že to je skoro jako bysme byli na rande, ale já ho moc neposlouchal, já se děsně bavil těma úchylnýma sračičkama pro haranty za tisíce korun. Nejvíc mě dostala panenka Kena. Toho, co šuká Barbie. I když tenhle nejnovější typ asi těžko, to je jasná buzna. Jmenuje se Raul, je rádoby metrosexuál a v rámci hraní si ho můžou děti vyšlechtit. Natužit mu vlasy, oholit si ho podle vlastní potřeby, navonět. A největší prča je, že Raul mluví. Respektive do něj nahrajete svoje slova, a když mu pak vyhrnete polo a zmáčknete čudlík na zádech, co vypadá jako obří jebák, tak on to zopakuje. Jasně že jsem se neovládl a nahrál do něj: sak maj dyk. Děsně jsem se tomu tlemil. Fakt prdel, úplná choi, jak říká Čin-čin.

No a pak jsme šli do kina. Na nějakou teplou komedii s Jimem Carreym a Ewanem McGregorem. No šlo to, no, ale stejně jsem to nedokoukal a odešel dřív. Já mám radši romantický komedie, teda pokud v nich nehraje Jennifer Aniston, ta mě sere. Nejradši mám Anne Hathaway a její Deník princezny. Carrey byl dost trapnej, přehrávál. A McGregor zase dost tlustej. Sakra, to je ale nepovedenej den — všude tlustý lidi! Do toho se Čin-čin vedle mě cpal jako prase velkým balením emenemsů, arašídovýma, až se mi udělalo blbě, a tak jsem radši z kina odešel na vzduch.

Skočil jsem před kinem na tramvaj, teda jako ne na ni, ani ne pod ni, hahaha, ale do ní, to je snad jasný, ne, a jel zpátky domů. Po cestě jsem měl radši zavřený oči, protože tlustokožci byli všude — v tramvaji i na ulicích. Úplně mi zkazili den. Můj den! Den nejlíp vypadajícího kluka mýho fitka. Tlustý lidi fakt zkurvěj všechno.

Domů jsem přišel úplně vyčerpanej, nasranej a bez nálady. Hrál jsem si pak celej večer se svýma hezkýma vlasama, a to až do chvíle, než jsem se začal cejtit líp.


Moje stručná charakteristika knihy

Buzíčci jsou souborem povídek, které jsou jakýmsi živočichopisem pražských buzen s heterosexuálními a všeobecně platnými tematickými přesahy. Ironie, soucit, vzrušení. Sex – ve dvou, ve třech. Praha. Násilí, smutek, angažovanost. Fotbal, hudba a krásné Slovenky v pražských parcích. Samota.