Literární reportáž vyťukaná do mobilu v londýnském metru
Je nejhlubší a má dlouhodobě nejvíc skoků pod vlak. Má svůj vlastní twiterrový účet. Autor románu Pláž, scénárista a filmový režisér Alex Garland v románu The Coma nechal svého hrdinu brutálně přepadnout a upadnout do bezvědomí na jedné z jejích nejhlubších stanic. Kapela Bloc Party ji nazývá „tou nejhlučnější“ a spisovatel David Mitchell, autor slavného Atlasu mraků, ve svém románu Hybatelé říká, že tak nějak sama o sobě vyvolává pocit katastrofy: je černou ovcí rodiny přitahující tragédie.
V rodině jedenácti linek londýnského metra je tahle padesát osm kilometrů dlouhá trať do značné míry výjimečná – svou historií, tím, kudy projíždí, i tím, jak se rozpadá na jednotlivé odbočky, které se pak spojují a pak zase rozdvojují. Má padesát stanic a na mapě toho nejzašmodrchanějšího dopravního systému na světě je vyznačena černou smuteční barvou. Nepochybně právem.
Northern Line – Severní linka.
Černá oční linka pankerky z Camdenu. Nebo její dlouhý rozčepýřený havraní vlas. Obscénní stezka tmavých chlupů na opáleném těle polonahého rumunského hudebníka, který se svými kumpány hlučně prochází vydýchanými vagóny a dožaduje se mince za mizernou hudební produkci.
Londýnské metro je nejstarší podzemní dráha na světě a Londýňané mu pro jeho stísněnost a systém malých propletených tunelů rozverně říkají roura. Mohli by říkat taky coura. Nejen proto, že vždy dorazí pozdě, ale hlavně proto, že je drahé, musíš platit předem a nikdy přesně nevíš, co se v něm odehraje.
David Mitchell v tom má jasno. V metru Severní linky budete s mnohem větší pravděpodobností než na jakékoliv jiné londýnské lince přepadeni a okradeni. Taky tu pravděpodobně potkáte ty nejkrásnější studentky umění, ze kterých se možná někdy brzo stanou nové Bond-girls, ale i zapomenuté britské rockové hvězdy s vyhaslýma očima a prořídlými, na černo obarvenými vlasy.
Nejstarší úsek byl otevřen už v roce 1890. Dnešní podoba, tedy dvě větve trati spíchnuté k sobě stanicemi Kennington, Euston a Camden Town a dlouhý apendix zakusující se navzdory názvu linky hluboko do jižního londýnského předměstí, vznikla ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a to spojením několika tratí různých železničních společností. Plně se v ní orientovat je dodnes obtížné i pro pravidelné cestující, nemluvě o zmatených turistech, kterým připadá její systém naprosto nepochopitelný a chaotický.
I pro mne je Severní linka nepředvídatelná společnice. Vždy od pondělí do pátku na minimálně dvě hodiny denně. Respektive na dvakrát padesát minut, jak tvrdí jízdní řádu, který ten v Londýně nikdy neříká pravdu. Černá linka spojuje dva statické body mého londýnského života: nevzrušivé přespávání v malém bytě ve čtvrté zóně na severu metropole, kterému už nějaký ten pátek říkám domov, a stereotyp mé vyčerpávající práce, které říkám obživa a která se taky nachází ve čtvrté zóně, bohužel však na protilehlé straně Londýna.
Lidé na cestě.
Obrovská černá masa valící se ve dvou větvích linky centrálním Londýnem v obou směrech. Odhady říkají, že přepraví víc než dvě stě padesát miliónů lidí ročně. Matematicky převedeno a zprůměrováno na obyvatele Londýna: každý Londýňan tudy projede třicetkrát za rok. Já čtyřicetkrát měsíčně.
A na minimum omezený osobní prostor cestujících tahle obrovská čísla potvrzuje: vlaky Severní linky mají vždy šest vagónů, ve špičce je jejich na trati jednadvacet v každém směru a kromě brzce ranních a pozdně večerních hodin je v podstatě pořád přeplněné. I proto a pro časté technické poruchy, opakované uzavírky stanic i celých částí tratí se jí mezi pravidelnými cestujícími důvěrně říká Misery Line.
Sedmého července 2005 ale na tyto dopravní obstrukce nikdo nenadával. Ba naopak. Cestující, kteří kvůli selhání navigačního systému nemohli v ranní špičce nastoupit do vlaků Severní linky, později mluvili o štěstí v neštěstí. Toho dne odpálili teroristé tři bomby ve vlacích jiných linek londýnského metra. Čtvrtá bomba byla určena pro Severní linku. Ale právě její dočasné vyřazení z provozu zapříčinilo, že čtvrtý terorista do černého metra nastoupit nemohl. Místo toho nasedl na autobus.
Mám po práci, je půl šesté večer, pátek. Vstupuju do metra na jižním konci Severní linky a mířím domů. Je tu plno lidí, jak jinak.
(ukázka z literární reportáže, celý text k dispozici pouze v červnovém čísle časopisu Host – 06/2017).