Nedávno mi kamarád Petr z Prahy vyprávěl, jak balil na internetové seznamce jednoho stydlivého kluka z vesnice. Všechno šlo bezvadně: rychle a bez zbytečných keců okolo. A když se pak Petr rozhodl, že tenhle kluk možná opravdu stojí za pokus, pozval ho do Prahy na rande:
„Hele, co se takhle potkat v reálu? Randíčko v podzimní Praze, cournem kolem Vltavy. Cappuccino a tak.“
Kluk stydlín se však upejpal a do ničeho mimo bezpečný prostor svého počítače se nehnal:
„Rande možná někdy později. Nejdřív bych tě chtěl trochu blíž poznat. Řekni mi něco víc o sobě!“
Na základě toho, jak Petra znám, totiž jako týpka, který nerad ztrácí čas a je spíše mužem činů než slov, si představuju, jak si zklamaně a možná znechuceně odfrknul. A možná to chtěl rovnou s tímhle pomalým nesmělým klukem vzdát, protože se mu rozhodně nechtělo zdlouhavě, donekonečna a to vše s nejasným výsledkem popisovat sám sebe, svůj život, to, co dělá, jak se chová, jaké jsou jeho koníčky a všechny ty ostatní cancy, které by na něm nesmělý, ale zvědavý kluk z vesnice vyzvídal. Jenže pak Petra něco napadlo.
„Chceš mě blíž poznat? Tak si přečti tuhle knížku,“ napsal plachému klukovi a poslal mu link na jednu knížku o homících z Prahy, knížku s bílým obalem a křiklavými, slaďoučkými pánskými pusinkami. A taky podrobný návod, jak ho v té knížce najít:
„Mám hodně společnýho s postavou z povídky č. 3 a 11. Ale někdy se chovám jako ten idiot z povídky první. Jenže pak toho lituju a jsem jak ten chudák z druhý povídky. Tebe si každopádně představuju jako toho krasavce z povídky numero 5…“
Asi o dva dny později dostal Petr od Stydlínka tenhle vzkaz:
„Tak jsem si koupil tu knihu! Začínám ji číst. Začínám tě blíže poznávat…“
Den na to plachý kluk z vesnice mého kamaráda Petra na seznamce natrvalo zablokoval.